Jak to všechno vzniklo.

Dne 5.1.2019 jsem byl propuštěn z Mírova, po 17 letech a 10 měsících držení v něčem, čemu Stát říká: „vězení“. Byl jsem naplněn informacemi o tom, jak je veřejnost obelhávána o tom, co a jak se ve vězení děje, a jak Stát obelhává veškeré lidi v zemi o fungování celého systému.

Dne 2.4.2019 mi paní prof. Válková umožnila krátce promluvit v PSP ČR k tématu podmínečného propouštění, a já s hrůzou zjistil, jak se vrcholné orgány Státu masírují s tím, co vše pro vězně a celý systém vytvářejí a dělají, a že to stojí mnoho stovek miliónů korun, které utrácejí.

Při různých rozhovorech s lidmi z různých stran jsem navíc zjistil, že mnohdy i dobré úmysly nějak pomoci v řešení, stojí na představách, nikoli na realitě.

A pak jsem potkal Hynka Čecha, zakladatele Nadačního fondu REGI Base, a ten mě seznámil se skutečným zacházením Státu s lidmi, kteří mu sloužili, a kteří se pro tento následně stali přítěží (a černým svědomím zároveň).  Já si najednou uvědomil, že prohnilost celého systému, je ve skutečnosti rakovina, sžírající lidi, jako potravu pro svoje další bujení. A že je ve skutečnosti lhostejné, zda je ten člověk na té, či oné straně.

Z rozhovorů s Hynkem vyplynul zajímavý prvek, že za situace, kdy bych založil Nadační fond na podporu zlepšení zacházení s obyčejnými „bachaři“ (zde zdůrazňuji, že odmítám jakékoliv pejorativní konsekvence negativního významu tohoto slova, neboť jde jen o pokrytectví Generálního ředitelství VS ČR), a na zlepšení jejich pracovních podmínek a prostředí, že by to v konci pomohlo i vězňům a jejich životním podmínkám. Prostě, že jde o SPOJENÉ NÁDOBY.

Proto ve svých textech nebudu používat výraziva, jako „příslušník VS ČR“, či „odsouzený ve výkonu trestu“, vyjma oficiálních výstupů, které se budou týkat otvírání velice kontroverzních témat, jež se celého systému vězeňství týkají. Oba výrazy, tedy bachař a vězeň (alt. basman), považuji totiž ze zcela srozumitelnější a čitelnější pro veškeré lidi, nežli nějaké hraní si na hledání negativních konsekvencí významu slov. 

Bohužel, jelikož jsem v roce 2019 byl, ve skutečnosti“, totálně restartovaný chlap, „zapomenutý v čase před 20 lety“, což je jen důsledek dysfunkčního systému vězeňství, který z každého něco takového vytvoří, založení vlastního Nadačního fondu se poněkud oddálilo. 

Nicméně, je tady, existuje, a jsem naplněn mnoha plány a možnostmi, jak realizovat mnoho překvapivých záměrů, které ovšem, jak dopředu deklaruji již nyní, se dotknou celého existujícího trojúhelníku. Proč trojúhelník? Protože existuje, a je tvořen třemi vrcholy: bachaři, vězni, a trestní systém.

Proč je druhým zakladatelem Roman Ševčík.

Oba dva, jak Roman, tak já, jsme tzv. „odsouzení vrazi“. Oba za sebou máme mnoho let strávených ve vězení a oba o sobě tvrdíme, že čin, za který jsme byli ve vězení, jsme nespáchali. Rozdíl mezi námi je v tom, že u Romana je celá věc velice široce veřejně zmapována, a mnoho lidí si je vědomo, že jeho odsouzení je „justiční zločin“, kdy mnoho dobrých a statečných lidí pracuje na tom, aby se jeho případ otevřel.

U mě je situace poněkud odlišná, protože mnoho lidí si o mě myslí, že jsem kverulant a křikloun, a je mi předhazováno, proč jsem, když tvrdím, že jsem nevinný, svůj případ neotevřel. A zde je jádro pudla. Problém je v jiném vrcholu trojúhelníku, o kterém jsem mluvil. V trestním systému státu, který je zapomenut hluboko v minulém století, a to proto, že nastavení systému obnovy trestního řízení je „zaparkováno ve slepé uličce“. Prostě nefunguje.

Na jeho změně pracují jiné organizace a spolky a netajím se tím, že jejich snahu podporuji. Nicméně, mé cíle, a cíle, které budou postupně, prostřednictvím Nadačního fondu Vězeňské služby, objasňovány jsou daleko odvážnější a, netajím se, že budou asi překvapivé, možná kontroverzní. 

Jinými slovy, kromě setrvalého zlepšování pracovních podmínek bachařů, se chci dostat do situace, kdy se bude mluvit nejen o tom, jak v systému Vězeňské služby bují nešvary nehodné státní organizace, ale budou se otvírat otázky příčin těchto nešvarů, kdy za hlavní příčinu nepovažuji jen pouhou přeplněnost věznic, ale za tuto považuji zcela absurdně vysoké počty vězňů na 10 miliónovou zemi.

Romanův příběh je totiž možností, nejen pomoci Romanovi k jeho očištění, ale i k otevření celé řady otázek, okolo kterých se v této zemi chodí po špičkách. A právě důsledky těchto příčin, které hodlám pojmenovat, odkrýt a nastartovat proces za jejich odstranění, se projevují i v nutnosti toho, abychom s Romanem založili tento Nadační fond, neboť, s ohledem na rozdílný průběh mého a Romanova věznění, je Roman jeden z těch, kdo může ukázat na daleko ošklivější nešvary než ty, s nimiž jsem se setkal já, mezi lety 2002 až 2019.

Proč hodláme pomáhat bachařům.

Základním důvodem je skutečnost, že ti „obyčejní bachaři“, pracující v první linii styku s vězni, jsou osoby, které, jako členové „ozbrojeného sboru“, jsou povinni plnit rozkazy, rozkazy, které, jelikož jsou vytvářené na úrovni Generálního ředitelství, jedné z nejdražších částí Vězeňské služby, jsou často příčinou primárních konfliktů s vězni, protože jsou často zcela překračující rámec omezení práv vězňů podle § 27 zákona o výkonu trestu. A tito chlapi a ženy, prostě chodí do práce, mají hypotéky, musí živit rodiny a nebudou tedy riskovat konflikty se svými nadřízenými.

V celém systému Vězeňské služby je vysoce rozvinutý bossing, odbory VS ČR jsou spíše k smíchu, a přestože Generální ředitelství hledá příčiny 70 % recidivy a nákladů 11 miliard ročně, všude možně, příčinou tohoto stavu je právě Generální ředitelství a život vysokých důstojníků této skupiny ve skleněných věžích.

Když se pak něco stane „obyčejnému bachaři“, GŘ vyhlašuje veřejné sbírky na jeho podporu, na místo toho, aby tito bohatí zaměstnanci státu sáhli do, z jejich kapes, vytvořeného fondu, a prostě lidsky pomohli. 

Tento prvek považuji za nehorázné pokrytectví, kdy mi můžete věřit, že jsem byl přesvědčen jimi samotnými právě onoho dne 2.4.2019, kdy jsem jejich nesmysly a lži poslouchal v PSP ČR na onom Semináři k podmínečnému propouštění.

Skutečná pravda o nákladech na jeden den vězně

Zde, hned na začátek, zahájím všechno velice nekompromisním tvrzením.

NENÍ PRAVDA, ŽE JEDEN DEN ČESKÉHO VĚZNĚ STOJÍ 1.200-1.500,- Kč.

Toto zde činím s plným vědomím, že vše, co konám, budu konat a iniciovat k řešení skrze Nadační fond Vězeňské služby, je ve skutečnosti „o penězích“. Proto by se mělo přestat s obelháváním českého národa.

V souvislosti s tímto údajem totiž dochází k „ZAMĚŇOVÁNÍ“ dvou pojmů. Jeden pojem je: „celkové náklady Vězeňské služby“, které jsou okolo 11 miliard ročně ze státního rozpočtu. Druhý pojem je: „skutečné náklady vynaložené na jednu osobu ve vězení“.

Zde to zatím nebudu rozebírat, ale jen pro ilustraci: z oněch 11 miliard je 2 a půl miliardy určeno na důchody a výsluhy bývalých bachařů. Tedy je zjevné, že toto rozhodně NEJSOU PENÍZE VYNALOŽENÉ NA JEDEN DEN VĚZNĚ VE VĚZENÍ.

Tímto bych pro dnešek skončil, přeji Nadačnímu fondu Vězeňské služby, aby opravdu pomáhal a aby se stal nedílnou součástí společensko-kulturní tváře České republiky v oblasti neziskového sektoru.

Albert Žirovnický, zakladatel NFVS

Praha, únor 2021

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *